V žádném případě tomu tak není. Jedná se o “svobodu v rámci hranic” a hranice zde určuje to, zda je dítě schopné již za své chování převzít odpovědnost nebo ne.
Hranice se rozšiřuji se zájmem dítěte.
Pokud například dítě projeví zájem o to, že chce krájet nožem, musí být ale také schopné převzít zodpovědnost za své chování a dodržet určená pravidla krájení.
Pokud pravidla nezvládne dodržet, není ještě dostatečně připravené.
„Běž pryč! Nemám Tě ráda, když se chováš takhle!“
„Pětka ze zeměpisu?!?
Jdi mi z očí, nechci Tě vidět!
A nechoď za mnou, dokud si to neopravíš!“
Pro děti existuje jen velmi málo bolestnějších vět, které by dokázaly napáchat trvalejší škody.
Škody na vztahu s rodiči, na vztahu k sobě a v budoucnu i na zdraví. Proč?
Tak tento recept mám od mé kamarádky z Arábie.
Je naprosto vynikající, jednoduchý a osvěžující.
Udělala jsem si ho sama ale až teď v Athénám, když na mě na trhu vykouknul nádherný obří svazek čerstvé petržele.
Přizpůsobovat se světu obrů není žádný med. Je to svět vysokých stolů, nedostupných umyvadel, těžkých beden a velkých příborů, které se nevejdou do malých ruček.
Ještě že díky Marii dokážeme pro děti připravit takové prostředí, které je pro ně tak akorát, přirozené a příjemné.
Výchova malého človíčka, kterého jednou vypustíte do velikého světa není určitě vůbec jednoduchá.
Téměř každý rodič o sobě někdy zapochybuje.
Nikdo nejsme dokonalí a na výchovu dítěte nejsou žádné školy, které by nás na tento nelehký úkol připravily.
Pozorování, neboli observace, je jedna ze základních metod vědeckého zkoumání. Je to soustavné, plánovité, smyslové vnímání skutečnosti, kterého cílem je odhalení souvislostí a vztahů.
“Metodo Montessori”, jak ji nazývají Italové, vznikla díky výjimečnému pozorovacímu talentu lékařky Marie Montessori.
Pozorování je tedy esenciálním prvkem v montessori přístupu.
I když je pozorování vědeckou metodou, neznamená to, že ten, kdo nemá akademický titul nemůže být dobrým pozorovatelem.
Přírodní materiály, které jsou preferenční, poskytují dítěti pestré spektrum senzorických vjemů.
Dřevo, bavlna, vlna, papír, kov, sklo nebo jiné různé přírodniny mají své specifické vlastnosti, které můžeme dotykem a prací s nimi předat už i miminku.
Když se v našem hračkovém repertoáru vyskytne plast, není to rozhodně špatně, ale pokud je to jenom plast, dítě přichází o informace jako jaký povrch má dřevo, vlna, kov, sklo, kámen, jak je těžké v různých velikostech, jak cinká sklo, jak je křehké, jak který papír je měkký a jak se s ním tím pádem musí pracovat, atd.
V následujícím textu se pokusím ve stručnosti porovnat oba tyto pedagogické alternativní směry.
Předem se omlouvám za možná zjednodušující pohled, nemám v úmyslu podat detailní srovnání, spíše mi jde o charakteristiky obou směrů a přiblížení širší veřejnosti, která často tápe právě v praktických otázkách typu: Kterou školku/školu máme pro naše dítě vybrat?
Jakým způsobem se bude učit? Který systém je bližší klasické škole? Kde bude mé dítě svobodnější? atd.
Tak první důvod se hned nabízí. Pro maminku, protože s prvními pokusy o pití nápojů nutně přichází i kousek nešikovnosti a zkuste si spočítat, kolikrát se někde něco vylije.
A především na cestách oceníte, když i překocený hrneček v tašce nepustí nic z toho, co v něm je.
A na stole se o vyšší stabilitu postarají nožičky a ocásek!
Inovace v této oblasti se pomalu dostávají do našich současných životů díky vynikajícím psychologům, terapeutům a vzdělávacím programům pro rodiče.
Dnes už víme, že rodičovství má být vědomé a né podmíněné vlastními nezahojenými ranami z minulosti.
Reágujeme li impulzivně přenášíme tak jen strachy a bolesti z generace na generaci dál.
Pokud vás vaše dítě neposlouchá, pravidelně se hádá, často pláče, nebo je drzé a hrubé, je čas popřemýšlet o tom, co jste udělali špatně a jak tento problém vyřešit inteligentně.
Jen někdy dokáží dobře skrývat náznaky, nebo je nedokáží ani pojmenovat.
A často se za zvýšenou nemocností, školkovými rýmami a školními bolestmi hlavy skrývají nevyplakané slzičky zklamání a těžké období zvykání si na nový režim a změny, které se přece jen stávají pro dětskou dušičku přetěžující.
Termoska má v našich životech zvláštní postavení. Očekáváme od ní víc.
Víc hřejivého, víc chladivého – něco domáckého, něco pohodového, dotek pohody, kterou si přinášíme z domova.
No řekněte, není to pravda? Když se na chvilku úplně odkloníme od ryze praktických hledisek, je termoska vnímaná jako něco, co je hodno zamilování.
Spojujeme si ji většinou jen s příjemnými pocity a kdekoliv ji vezmeme do ruky, očekáváme doušek domova.
Hračky vyrobené ze dřeva mají mnoho praktických výhod, na které prostě plast nemá.
A nejde jen o ekologii. Někdy se ale maminky ptají, jak takové hračky čistit, jak se o ně starat a jak je mýt, protože se na první pohled může zdát, že péče o dřevo je náročnější než o plast, který v podstatě všechno vydrží.
Každou minutu každého dne jsme konfrontováni s rozhodnutím, čemu budeme věnovat svou pozornost.
Můžeme náš životní čas buď ztratit nebo využít.
Hlavně v dnešní době je důležité, aby se tato zpráva dostala ke všem rodičům.
S novým rokem si mnohé maminky řeknou – „a budu dělat dětem lepší svačiny do školy!“
I my víme, kolik chlebů, ovoce i zeleniny skončí v odpadkovém koši, protože „nebyl čas (nebo motivace) se najíst“.
Ó, kdepak, nyní na to vyzrajeme!
Malé děti nejsou schopné všechno vykonat samy od začátku do konce, nejprve tedy spolupracujeme, vysvětlujeme a ukazujeme dítěti aktivity vlastním příkladem.
Je potřeba, aby i malé dítě vidělo průběh od začátku do konce.
Když vidím, že aktivita dítě přestává bavit, tak ji ukončíme a uložíme.
První školní i školkové dny bývají pro rodiče i děti dost emočně náročné.
Děti sužuje strach z neznámého a rodiče to, že jejich děti tam budou na všechno samy.
Každý problém však má své řešení.
Tentokrát s ním přišla Louisa Mallettová, trojnásobná máma z Anglie.
Soužití s batolaty, která hledají a poznávají sebe samé, je v mnoha ohledech náročné.
Občas může rodičům přinášet i pocity nezvládání a napětí.
Naštěstí už toho dnes o tomto věkovém období víme dost na to, abychom velkým nedorozuměním mohli včas předcházet.
Abychom zvládali denní povinnosti levou zadní, musíme mít řád?
V klidu a pohodě jde všechno lépe a zanechává to za sebou příjemný pocit smysluplnosti.
To je prý i důvod, proč si lidé píší deníky a vedou diáře. Jenže jak k takové zodpovědnosti za každodenní úkony vést děti?
Většinou skončíme u neustálého opakování a následně rozčilování, ale oboje vyčerpává jak děti, tak rodiče.
Šárka Miková je psycholožka a autorka knihy Nejsou stejné, která se zabývá teorií typů.
Knihu sice neprodávám, protože to ani pro jednu z nás nedává finančně smysl 😀 ale rozhodla jsem se ji alespoň podpořit touto cestou, protože věřím, že by Vám mohla pomoci na cestě k sobě, svému dítěti, partnerovi a vůbec lidem kolem sebe.
Zkuste si představit, že jste v cizí zemi a tamnímu jazyku už celkem dobře rozumíte, ale vaše výslovnost zatím není dostatečná.
Díky tomu, že vy rozumíte jim a jsou to prima lidé, tak se chcete do konverzace zapojit a sdílet s nimi co vás zajímá, jaký je váš názor na právě probírané téma a samozřejmě také co byste chtěli nebo potřebovali.
Teď jste zrovna v tamní zoologické zahradě a vás zaujal ptáček, co sedí na slonovi a klove ho do ucha.
I když si totiž říkáte, že ten váš andílek bude navždy jen klidný a spokojený, vězte, že se se stoprocentní jistotou velmi mýlíte.
Emoce tu vždycky byly a vždycky budou. I ty s nálepkou “negativní”. Nepomáhá předstírat, že neexistují, ani tak se před nimi neschováte.
Mnohem lépe funguje nedávat emocím ty nálepky, nerozdělovat je na správné a špatné, a prostě je přijmout a pracovat s nimi. Každý má jiný způsob, každému vyhovuje jiná cesta.
V každém případě je to velká dřina a mnohdy se to nenaučíte ani v dospělosti, když vám s tím nikdo nepomáhá.
A je to tady. Dali jste dítě do mateřské školky a ono přineslo domu vši?
Nepanikařte, vší se zbavíte snadno, musíte být ale důslední…
Dříve bylo ostříhaní vlásků jediným možným řešením.
Dnes už jsou ale i jiné možnosti. Obrňte se ale trpělivostí.
Pamatujte si jedno základní pravidlo: Čím méně hraček dítě má, tím větší a kvalitnější citový vztah si k hračce vytvoří.
Velké množství hraček, ve kterém ztrácíte přehled jako rodiče, totiž už dávno není přehledné ani pro samotné dítě.
Dítě je uvrženo do chaosu, do nejistoty. Nudí se, hraček si neváží a nepoutá je k němu žádný cit.
To věru není dobrá investice do života.
Chtěla bych se svěřit všem maminkám, které mají malé miminko nebo ho teprve čekají, s mým příběhem a poradit jim, jak si mohou mateřství užívat úplně jinak.
Snad to nevyzní jako nějaká reklama, spíše jako reference a zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná a přála bych jí opravdu všem.
Řekněme si jednu důležitou věc. Bylo by fajn, aby v otázce termínu a frekvence návštěv měla hlavní slovo rodička, a to bez ohledu na aktuální společenské zvyklosti.
Jedna maminka touží po návštěvách hned, druhá vůbec, jiná až později.
Určitě ale všechny ocení, když budou nejbližší i vzdálenější hosté jejich rozhodnutí respektovat.
Pokud maminka potřebuje čas, není v tom nic osobního, je to čistě soukromá a intimní záležitost.
Malý dvouleťák je tak trochu v nejhorším věku. Strašně moc by toho chtěl, ale ještě toho mnoho neumí.
Z toho vznikají napjaté situace a ono pověstné období vzdoru. Maminky, nezoufejte.
Zkusme to třeba tím, že u dítěte rozvineme a zabavíme ho tím, co má pro dítě prostě říz! Smysly.
Smyslové hračky a aktivní spolupráce na běžném životě v tomto věku určitě zabodují.
My Vám pár našich favoritů ukážeme, ale tady najdete celou nabídku hraček pro děti od 2 let.
Je rozdíl mezi tím „zabavit děti“ a „zabavit se s dětmi“. Někdy zatoužíme po tom, aby to, čím děti bavíme, bavilo i nás.
Takový společně strávený čas se může stát relaxací, uvolněním a zároveň pěknou vzpomínkou.
Jak na to?
Poprvé letos nejedeme na delší rodinnou dovolenou, ale plánujeme celé léto tábořit a výletovat.
Pořídili jsme dětem zápisník na výlety a už odpočítáváme poslední dny do konce školního roku.
Chceme pro vás v rámci #opicarnysdobrodruhem otestovat několik míst v České republice, kam se vyplatí jet s dětmi.
S pobytem v přírodě a lese se ale pojí i jedno nebezpečí. Klíšťata!!!
Diskuze o tom, zda dětem dovolit používat sociální sítě, bývají často čistě černobílé – buď ano, povolit, a nebo ne, zakázat.
Tato problematika ale samozřejmě není tak jednoduchá, neměli bychom ovšem k sociálním sítím a internetu přistupovat automaticky negativně jako ke ztrátě času a něčemu špatnému a zakázanému.
Zvlášť u starších dětí už zákazy většinou k ničemu nevedou a spíše podnítí rebelování, kdy bude dítě sociální sítě používat „na tajno“, aby o tom rodiče nevěděli – což je nejhorší varianta, protože v tu chvíli už rodič nemá žádnou kontrolu nad tím, co dítě online dělá.
