Nejlepší kočárky na běhání | Recenze

Většina dospělých považuje schopnost psát za naprosto samozřejmou.
Asi málo z nás se při psaní nákupního seznamu zamýšlí nad tím, že k tomu vlastně potřebujeme nesmírně komplexní souhru kognitivních dovedností, vizuálně prostorového vnímání a ohromně jemnou motoriku.

Internet je plný „inspirací” pro rodiče a učitele malých dětí.
Najít můžete úžasně tvořivé a nápadité rady a návody, ale také hromady naprosto zcestných věcí.
Proto si tento článek klade za úkol poskytnout nikoliv seznam konkrétních nápadů, ale raději příklady, vysvětlení a zásady.
Ty vám pomohou s tím, jak vybrat (nebo vymyslet) výtvarné aktivity, na co nezapomenout a čemu se raději vyhnout.

Od nastavování hranic, řešení konfliktů, přes motivaci až po potlačování nevhodného a nežádoucího chování – příčinou mnoha rodičovských potíží často bývá neschopnost ‚navzájem se pochopit‘.
“Jak mu to mám říct, aby to konečně pochopil?”, “Jako kdyby mě vůbec neposlouchala.”
Nebo naopak: “Co se nám to snaží říct?”

Montessori vzdělávání se vyhýbá odměnám a trestům.
Princip je jednoduchý: dítě by se mělo učit – a je plně připraveno se učit – takovým tempem a způsobem, které přesně odpovídá jeho vývoji a individualitě.
To mu přináší hluboké vnitřní uspokojení a pomáhá mu na cestě k sebeutváření; žádnou další motivaci nepotřebuje.
Role dospělého je připravit prostředí pro učení a umožnit dítěti v něm pracovat, ne tlačit se do procesu učení a snažit se ho ovládat prostřednictvím necitlivých zásahů, ať už se jedná o negativní (tresty), nebo pozitivní (odměny a pochvaly).

Dr. Montessori nám mnohokrát opakovala, že dítě je samo sobě učitelem a učí se samo zkoumat svět.
My dospělí jsme ale nutná součást tohoto světa a mnoho z nás – rodiče a širší rodina, učitelé, přátelé a další – slouží dítěti jako průvodci v jeho učení.
Dítě potřebuje, abychom mu poskytli vysvětlení, nastavili vhodné hranice chování a sami šli příkladem; a časem také, abychom kontrolovali některé jeho projevy, zamezili nebezpečnému, nežádoucímu a nevhodnému chování a přesměrovali energii dítěte nebo mu odepřeli něco, co zrovna chce.

Výbuchy silných negativních emocí u dítěte jsou často pro rodiče extrémně náročné a bolestivé.
Rádi bychom věřili, že pokud uděláme vše „správně“, bude naše dítě šťastné a nebude se muset potýkat s hněvem, smutkem a strachem.
Všechny tyto pocity ale k životu patří a nemůžeme se jim vyhnout ani před nimi uchránit dítě.
Naučit se je zvládnout a zpracovat je jedním z velkých úkolů dětství.
A jak v Montessori víme – jediný skutečný způsob, jak se něco naučit, je si to prožít.

Příchod druhého (třetího, čtvrtého…) dítěte je samozřejmě velká událost v životě celé rodiny.
Většina rodičů se cítí trochu jistěji než u dítěte prvního – už trochu vědí, „do čeho jdou“ – na druhou stranu je tu ale zcela nový element: vztah mezi dětmi samotnými.
Budou se mít navzájem rády, hrát si spolu a pečovat jeden o druhého?
Nebo se budou hádat a soupeřit?

Před několika lety jsem se bavila o Montessori vzdělávání s člověkem „zvenku“.
Něco málo o něm slyšel a nelíbilo se mu to: měl dojem, že Montessori vzdělávání má sklon vytvářet v dětech tvrdohlavost, že jsou pak příliš nezávislé, dohadují se a chtějí dělat věci „po svém“.
A měl docela pravdu, tohle všechno v Montessori dětech vidím.
Jen v tom nevidím problém.

Každý, kdo má blízko k malým dětem, si určitě na vlastní kůži zažil jejich obrovský potenciál pro lásku a velkorysost, ať už jde o velké pusy a objetí, nezištné dary nebo až nečekanou empatii k ostatním.
Někdy ale to samé dítě, které se před chvilkou mazlilo s nejlepším kamarádem, dokáže také strkat, škrábat, tahat za vlasy nebo se tahat o hračku.

V raném dětství je formálních lekcí nebo prezentací zdvořilostního chování jen málo.
Podstata celého učebního plánu spočívá v tom, jak se za prvé chováme my k dětem a za druhé my dospělí k sobě navzájem v jejich přítomnosti.
Učí se totiž zejména naším příkladem.