Co nejlépe pomáhá na úžeh a úpal? | Kdo je ohrožen nejvíce?

Pozorování, neboli observace, je jedna ze základních metod vědeckého zkoumání. Je to soustavné, plánovité, smyslové vnímání skutečnosti, kterého cílem je odhalení souvislostí a vztahů.

“Metodo Montessori”, jak ji nazývají Italové, vznikla díky výjimečnému pozorovacímu talentu lékařky Marie Montessori.

Pozorování je tedy esenciálním prvkem v montessori přístupu.

I když je pozorování vědeckou metodou, neznamená to, že ten, kdo nemá akademický titul nemůže být dobrým pozorovatelem.

Přírodní materiály, které jsou preferenční, poskytují dítěti pestré spektrum senzorických vjemů.

Dřevo, bavlna, vlna, papír, kov, sklo nebo jiné různé přírodniny mají své specifické vlastnosti, které můžeme dotykem a prací s nimi předat už i miminku.

Když se v našem hračkovém repertoáru vyskytne plast, není to rozhodně špatně, ale pokud je to jenom plast, dítě přichází o informace jako jaký povrch má dřevo, vlna, kov, sklo, kámen, jak je těžké v různých velikostech, jak cinká sklo, jak je křehké, jak který papír je měkký a jak se s ním tím pádem musí pracovat, atd.

V následujícím textu se pokusím ve stručnosti porovnat oba tyto pedagogické alternativní směry.

Předem se omlouvám za možná zjednodušující pohled, nemám v úmyslu podat detailní srovnání, spíše mi jde o charakteristiky obou směrů a přiblížení širší veřejnosti, která často tápe právě v praktických otázkách typu: Kterou školku/školu máme pro naše dítě vybrat?

Jakým způsobem se bude učit? Který systém je bližší klasické škole? Kde bude mé dítě svobodnější? atd.

Malé děti nejsou schopné všechno vykonat samy od začátku do konce, nejprve tedy spolupracujeme, vysvětlujeme a ukazujeme dítěti aktivity vlastním příkladem.

Je potřeba, aby i malé dítě vidělo průběh od začátku do konce.

Když vidím, že aktivita dítě přestává bavit, tak ji ukončíme a uložíme.

Soužití s batolaty, která hledají a poznávají sebe samé, je v mnoha ohledech náročné.

Občas může rodičům přinášet i pocity nezvládání a napětí.

Naštěstí už toho dnes o tomto věkovém období víme dost na to, abychom velkým nedorozuměním mohli včas předcházet.

Šárka Miková je psycholožka a autorka knihy Nejsou stejné, která se zabývá teorií typů.

Knihu sice neprodávám, protože to ani pro jednu z nás nedává finančně smysl 😀 ale rozhodla jsem se ji alespoň podpořit touto cestou, protože věřím, že by Vám mohla pomoci na cestě k sobě, svému dítěti, partnerovi a vůbec lidem kolem sebe.

Zkuste si představit, že jste v cizí zemi a tamnímu jazyku už celkem dobře rozumíte, ale vaše výslovnost zatím není dostatečná.

Díky tomu, že vy rozumíte jim a jsou to prima lidé, tak se chcete do konverzace zapojit a sdílet s nimi co vás zajímá, jaký je váš názor na právě probírané téma a samozřejmě také co byste chtěli nebo potřebovali.

Teď jste zrovna v tamní zoologické zahradě a vás zaujal ptáček, co sedí na slonovi a klove ho do ucha.

I když si totiž říkáte, že ten váš andílek bude navždy jen klidný a spokojený, vězte, že se se stoprocentní jistotou velmi mýlíte.

Emoce tu vždycky byly a vždycky budou. I ty s nálepkou “negativní”. Nepomáhá předstírat, že neexistují, ani tak se před nimi neschováte.

Mnohem lépe funguje nedávat emocím ty nálepky, nerozdělovat je na správné a špatné, a prostě je přijmout a pracovat s nimi. Každý má jiný způsob, každému vyhovuje jiná cesta.

V každém případě je to velká dřina a mnohdy se to nenaučíte ani v dospělosti, když vám s tím nikdo nepomáhá.